Nové Strašecí
Přírodou a historií Nového Strašecí a Pecínova
Cílem naučné stezky je seznámit obyvatele a návštěvníky s historickým vývojem, přírodními podmínkami a zajímavostmi Nového Strašecí, Pecínova a jejich nejbližšího okolí. Obsahuje celkem devět stanovišť. Trasa je značena a její délka je přibližně deset kilometrů. Stezka prochází městem a krajinou po polních a lesních cestách a pěšinách.
Nejstarší písemná zmínka o Strašecí se váže až k období mezi lety 1334 až 1343. Hned krátce poté došlo k povýšení vsi na městečko. Během neklidného 15. století přišlo Strašecí o svá práva, nejstarší známá privilegia tak vydal až král Vladislav II. Jagellonský, a to v letech 1480 až 1503. Zatímco ve starším privilegiu je Strašecí ještě nazýváno městečkem, roku 1503 zmiňuje král jeho povýšení na město. Obec od svého počátku patřila ke křivoklátskému panství, které náleželo králi.
Na přelomu 15. a 16. století se podle městského práva směli ve Strašecí svobodně usazovat řemeslníci a obchodníci, Strašecí konalo týdenní trhy a dva výroční jarmarky, smělo pečetit zeleným voskem, vařit a prodávat pivo či ponechávat si plat z masných krámů a z obchodů se solí. V roce 1553 postihl obec silný požár, po němž muselo být Strašecí znovu obnoveno. Že bylo v polovině 16. století město zcela zničeno, potvrzuje také skutečnost, že od tohoto období se začíná v pramenech nazývat Novým Strašecím.
Na přelomu 16. a 17. století se měšťané klonili k nekatolickému náboženství a dostávali se do sporů s arcibiskupem. Díky tomu přišli načas i o svá městská práva. Katastrofu znamenala třicetiletá válka, především mohutný požár roku 1639, založený Švédy. Počet obyvatel, který se pohyboval v té době zhruba okolo pěti set, výrazně poklesl a přibývaly pusté grunty. Prakticky až do poloviny 19. století zůstávalo Nové Strašecí nevýznamným poddanským městečkem s drobnými privilegii. Mělo převážně zemědělský charakter s podílem řemesel.
Za zmínku stojí dva velké požáry v letech 1811 a 1812, po nichž následovala obnova mnohých domů a přestavba kostela a radnice. Po roce 1850 se v Novém Strašecí utvořil okres, který však brzy spadl pod okresní hejtmanství slánské. Zůstal zde pouze okres soudní a školní. Tehdy ve městě žilo přes 2200 obyvatel. V tomto období se také rozvíjí běžná spolková činnost, včetně Čtenářského spolku (1864), hasičů a Sokola (1869) nebo muzejního spolku (1894). Bez výrazných místních specifik prožili občané i traumata první a druhé světové války, euforii let 1918 a 1945 i klidnější období první republiky. V letech 1949 až 1960 zde fungoval samostatný okresní národní výbor, poté město přešlo pod okres Rakovník. Po nedávném zrušení okresních úřadů v rámci reformy státní správy je Nové Strašecí obcí s pověřeným obecním úřadem.
1. Komenského náměstí – Historie Nového Strašecí
2. Kostel Narození Panny Marie – Významné stavby I
3. U Konopasu – Vodní toky a nádrže
4. Stochovská kaple – Stochovská kaple, zemědělství
5. Kaple svatého Isidora – Významné stavby II
6. Na Růžku v Pecínově – Pecínov
7. Podhorní I. a II – Podhůrka
8. Studánka pod Šibeničním vrchem – Geologie
9. Na Paloučku – Zvláště chráněná území
Text panelu: Nejstarší archeologické nálezy dokládající výskyt člověka v regionu pocházejí z nedaleké Lužné a Mutějovic, a to z období středního paleolitu. Váží se k předchůdcům pozdějších neandrtálců (cca 250 000 let př. n. l.). O něco mladší paleolitické objevy jsou ze Mšece a Buchlovic. Z území města Nové Strašecí a Pecínova pocházejí nejstarší nálezy z období neolitu (cca 5500 – 4500 př. n. l.) Nejznámější archeologické naleziště v okolí města se však váže k vrcholnému laténskému období. V roce 1943 byla u Mšeckých Žehrovic nalezena opuková hlava keltského héroa ze 3. století př. n. l. V okolí se nacházelo výrobní sídliště a archeologický průzkum objevil čtyřúhelníkový valový areál s pozůstatky sakrální laténské stavby.
Slovanské osídlení nebylo zpočátku v regionu výrazné, jeho hustota rostla až ke konci 10. století. Ze 12. století, z něhož pocházejí nejstarší zmínky o Křivoklátě, jsou známy první písemně doložené názvy některých vesnic na Rakovnicku, které bylo poměrně hustou sítí vsí pokryto někdy do poloviny století třináctého.
Původ jména Strašecí lze stěží definitivně rozhodnout. Pochází snad buď z přivlastňovací podoby osobního jména Stráčata, nebo jde o zpodstatněné přídavné jméno odvozené od slov strach – strašit. Neví se také, zda jde o jméno až nově založené trhové vsi, či o starší místní název zdejší lokality.
Nejstarší písemná zmínka o Strašecí se váže až k období mezi lety 1334 – 1343. Hned krátce poté došlo k povýšení vsi na městečko. Vznik Strašecí je tak možné dát d souvislosti se založením řady osídlení emfyteutickým (zákupním) právem za vlády Jana Lucemburského. Tomu by odpovídalo i rozlehlé pravidelné náměstí, avšak není jisté, zda jeho půdorys je středověkého původu. Během neklidného 15. století přišlo Strašecí o svá práva, nejstarší známá privilegia tak vydal až král Vladislav Jagellonský, a to v letech 1480 a 1503. Zatímco ve starším privilegiu je Strašecí ještě nazýváno městečkem, roku 1503 zmiňuje král jeho povýšení na město.
Obec od svého počátku patřila ke křivoklátskému panství, které náleželo králi, a podléhalo tedy královské komoře. Proto se město Nové Strašecí nazývá také komorním. Vrchnostenské právo však vykonával křivoklátský hejtman. U tohoto dominia zůstalo Strašecí i poté, co král ve 2. polovině 17. století panství dlouhodobě zastavil a poté i prodal.
Na přelomu 15. a 16. století se podle městského práva směli ve Strašecí svobodně osazovat řemeslníci a obchodníci, Strašecí konalo týdenní trhy a dva výroční jarmarky, smělo pečetit zeleným voskem, vařit a prodávat pivo či ponechávat si plat z masných krámů a z obchodu se solí.
V roce 1553 postihl obec silný požár, po němž muselo být Strašecí znovu vysazeno, patrně však na místech starých gruntů. Jak tedy vypadalo středověké městečko, nelze bez archeologického průzkumu s jistotou zjistit. Až do 17. století se prakticky nedochoval žádný městský archiv, nejstarší městská kniha začíná r okem 1610. Že bylo v polovině 16. století město zcela zničeno, potvrzuje také skutečnost, že od tohoto období se začíná v pramenech nazývat Novým Strašecím.
Na přelomu 16. a 17. století se měšťané klonili k nekatolickému náboženství a dostávali se do sporů s arcibiskupem. Díky tomu přišli načas i o svá městská práva. Katastrofu znamenala třicetiletá válka, především mohutný požár roku 1639, založený Švédy. Počet obyvatel, který se pohyboval v té době zhruba okolo pěti set, výrazně poklesl a přibývaly pusté grunty.
Prakticky až do poloviny 19. století zůstávalo Nové Strašecí nevýznamným poddanským městečkem s drobnými privilegii. Mělo převážně zemědělský charakter s podílem řemesel. Za zmínku stojí dva velké požáry v letech 1811 a 1812, po nichž následovala obnova mnohých domů a přestavba kostela a radnice.
Po roce 1850 se ve Strašecí utvořil okres, který však brzy spadl pod okresní hejtmanství slánské. Zůstal zde pouze okres soudní a školní. Tehdy ve městě žilo přes 2200 obyvatel. V tomto období se také rozvíjí běžná spolková činnost, včetně Čtenářského spolku (1864), hasičů a Sokola (1869) nebo muzejního spolku (1894). V 60. letech 19. století prošla okolo města stavba Buštěhradské dráhy. Strašecí tak získalo rychlejší spojení s Prahou a s dalšími městy, nikoli však s okresním městem Slaný.
Bez výrazných místních specifik prožili občané i traumata první a druhé světové války, euforii let 1918 a 1945 i klidnější období první republiky. V letech 1949 – 1960 zde fungoval samostatný okresní národní výbor, poté město přešlo pod okres Rakovník. Po nedávném zrušení okresních úřadů v rámci reformy státní správy je Nové Strašecí obcí s pověřeným obecním úřadem II. stupně.
Obrázky: Panorama města Strašecí na praporu řemeslnického rejcechu, ze sbírek městského muzea (patrně z roku 1828, datování cechovních znaků z rubové strany praporu). Cechovní znaky na rubové straně praporu řemeslnického rejcechu. Pečeť města ze 16. století. Opuková hlava keltského héroa. Prapor města.
Zastávka číslo 1b - Komenského náměstní na přelomu 19. a 20. století
Text panelu: Urbanismus města
Na náhorní rovině, v sousedství starší osady s kostelem, bylo před rokem 1350 založeno městečko. Jeho pozoruhodný půdorys se bez větších změn zachoval do dnešní doby. Urbanistickou osnovu tvoří pravidelný ovál s delší osou ve směru severozápad – jihovýchod. Uprostřed se nachází téměř čtvercové náměstí obklopené jednotně vyměřenými parcelami měšťanských domů. Radnice doposud stojí uprostřed horní, jihozápadní strany náměstí, po straně úzké uličky. Ovál městečka byl po obvodě pevně svázán linií městské hradební zdi s příkopy. Zeď byly prolomena třemi branami, Pražskou, Rakovnickou a Slánskou, a brankou – fortnou.
Přehled stanovišť stezky.
Obrázky: Nové Strašecí na mapě stabilního katastru z roku 1841. Dvanáct historických fotografií náměstí a přilehlých uliček, čtyři doplněné textem (Dnešní podoba radnice pochází z 1. třetiny 19. století - Budova školy byla dokončena r. 1897 - Budova zájezdního hostince, která stávala na místě dnešního nákupního střediska - Na místě starších domů zachycených na fotografii vyrostla v roce 1928 budova dnešního městského úřadu
Text panelu:
Původně gotický kostel se uvádí jako farní již v polovině 14. století. Z té doby se zachoval presbytář prosvětlený původně hrotitými okny, jejichž torza jsou uchována ve zdivu nad záklenky dnešních oken. Kostelní loď byla přistavěna po roce 1553, celek byl posléze barokizován. Bezvěžovou stavbu kostela obklopoval hřbitov. Před západním průčelím stála mohutná šestiboká zvonice, v jejímž horním patře se ukrývala trojice starobylých zvonů. Zvonice byla stržena roku 1839 a vzápětí stavitel Rudolf Štech kostel přestavěl a zvětšil do dnešní podoby. Uvnitř stavby je cenné barokní zařízení. V okolí kostela se nacházejí dvě barokní sochy sv. Jana Nepomuckého.
Trojkřídlá patrová budova radnice s věží vévodí horní, jihozápadní straně Komenského náměstí. O stáří stavby svědčí renesanční bosovaný kamenný portál, který se dochoval na hlavním průčelí objektu a byl odkryt po roce 1990 před celkovou opravou stavby. Střední část dvorního průčelí radnice byla vylehčena arkádami. Radnice, jedna z nejvýstavnějších staveb náměstí, měla již roku 1633 věž, neboť městská rada řešila opravu zde umístěných hodin. Vedle úřadu a zasedacích místností se na radnici nacházel také pivní a vinný šenk a šatlava.
V místech dnešní budovy pobočky České pojišťovny z roku 1992 stával na široké parcele uprostřed západní strany Havlíčkovy ulice původně výstavný patrový dům, formou připomínající zámeckou stavbu. Výrazným prvkem uličního průčelí byl v prostřední části balkon, opatřený nad klenutým průjezdem kuželkovým zábradlím. Objekt se dochoval z poslední přestavby v klasicizující pozdně barokní podobě. Dům byl zcela zbytečně demolován na konci 80. let 20. století. Po demolici byl ve zbytcích sutě objeven fragment pozdně gotického okna, který je dokladem stáří a složitého stavebního vývoje objektu. Dům nesl jméno po rodině Koňasových, který jej vlastnila na sklonku 19. století.
V období nedostatku dešťových srážek, po roce 1830, postavil zručný tesař Václav Josífek věžovitou stavbu větrného mlýna. Vybudoval ji na návětrné straně Mackovy hory, na západní straně města. Objekt měl zděné přízemí a dřevěné roubené patro prolomené po obvodě řadou okenních otvorů. V případě větrného počasí mlynář vyndal okenice a patro stavby se za velikého rachotu začalo otáčet a spustilo mlecí zařízení uvnitř. Rachot upozornil hospodáře až v 7 km vzdáleném Řevničově, že mají zapřahat a vydat se na cestu ke mlýnu. Dřevěnou stavbu a její složitý mechanismus bylo náročné udržovat, a tak po necelých 40 letech provozu stavba natolik zchátrala, že musela být stržena. Také pominula přechodná sucha. Zachované zůstalo jen sousední zděné stavení sloužící jako obydlí mlynáře, později přestavěné na hostinec V Plyšu.
Trojboká hranolová kaplička měla pilastry zdobená průčelí uprostřed s nikami. Její založení patrně v polovině 18. století je v pověstech spojováno se zažehnáním morové epidemie v městečku a okolí. Údajně byly pod jejími základy pochovány ostatky těl z dnes neznámé vojenské šarvátky. Zatím jediná známá písemná zpráva vtahující se k existenci kapličky pochází z roku 1832, kdy ji měšťan Josef Kouřimský na vlastní náklady nechal opravit. Drobnou stavbu obklopovala trojice lip a skupina stromů s kaplí byla zdaleka viditelná, zejména z trasy nedaleké karlovarské silnice. Poškozená kaple byla opravena na sklonku 90. let 20. století.
Obrázky: Obrázky jednotlivých uvedených staveb. Půdorysy kostela: a) Reprodukce plánku fürstenberského stavitele J. C. Vítka z roku 1829 zachycující půdorys farního kostela před poslední velkou přestavbou z let 1837 – 1840, b) Půdorys kostela po přestavbě (po roce 1840) zachycující současný stav. Nové Strašecí na mapě stabilního katastru z roku 1841 s umístěním staveb.
Voda je významným médiem v koloběhu látek a energie v krajině. Díky koloběhu vody se uskutečňuje velké množství transportních a chemických procesů. Přirozené a polopřirozené vodní a mokřadní ekosystémy jsou jedny z nejvýznamnějších biotopů v naší krajině (dynamika kolísání vodní hladiny vytváří podmínky k potenciální různorodosti forem života a způsobu růstu).
Necitlivé hospodaření člověka se významně podílí na zrychlující tendenci negativních změn ve vodním režimu, resp. v toku energie a látek v krajině. Za posledních 200 let se v Čechách zkrátila říční síť o 37 procent. V druhé polovině 20. století bylo odvodněno téměř 13 procent území ČR. Kvůli těmto změnám dochází k rychlejšímu odtoku vody z povodí, k nenahraditelným ztrátám v podobě intenzivnějšího vyplavování půdních částic, dochází ke změnám v přerozdělování sluneční energie, a následně tím ke změnám mikroklimatu v krajině.
Ochrana stávajících vodních a mokřadních ekosystémů se v poslední době stala na území ČR samozřejmostí. Podpora takových opatření, která by vedla k obnově uzavřenějšího koloběhu vody, látek a energie, je pro nastolení ozdravných procesů nezbytnou podmínkou. Takovým opatřením může být revitalizace vodního prostředí. Tou se myslí především zdržení odtoku vody z povodí obnovou mokřadů, navracením zátopových území vodním tokům a zakládáním malých vodních nádrží, dále odstranění nebo omezení dosud existujících bodových a plošných znečištění povrchové a podzemní vody splaškovými vodami, intenzivním hnojením zemědělských půd atd.
Okolí Nového Strašecí a Pecínova je pramennou oblastí. Spadá do povodí Berounky (8861 km2), které patří k úmoří Severního moře. Nejvýznamnějšími vodními toky v okolí jsou Klíčava (povodí 87 km2) a Loděnice (povodí 271 km2). Klíčava pramení nedaleko vrchu Žalý. Loděnice pramení u obce Kroupová na východ od vrchu Džbán. V okolí Nového Strašecí a Pecínova jsou zachované lokality s přirozenými a polopřirozenými mokřadními ekosystémy, převážně spojené s tokem Klíčavy.
Už v 17. století lze bezpečně doložit tři nádrže v okolí města Nové Strašecí, které však mají jistě starší původ. Jde o rybníky Konopas a Podhorní, u nichž se nacházely mlýny, a o Nový rybník. Stáří Fortenského rybníka přesně neurčímě. Do nedávné doby zde však byly rybníky dva, s názvy Podlázeňský a Kořalička. Kousek nad nimi se na Strašeckém potoce nacházel ještě na počátku 19. století rybník Kocourek.
Rybníky Konopas a Fortenský jsou napájeny vodou Strašeckého potoka (povodí 6,77 km2); na část jeho povodí vidíte z tohoto místa. Potok pramení pod Komenského náměstím. Původní síť stružek v povodí byla nahrazena v druhé polovině 20. století uměle vyhloubeným korytem, do kterého je svedena předčištěná splašková voda a voda zachycená plošným odvodněním.
Obrázky: Hydrografická síť (upravená Základní vodohospodářská mapa, VÚV T. G. Masaryka). Dobové fotografie (4 x Fortenský rybník, Rybník Konopas s mlýnem, Konopaský mlýn, Rybník Podhorní I s mlýnem)
Text panelu:
V Konopase při cestě ze Strašecí ke Stochovu byla v sousedství cesty u studánky vybudována roku 1856 manželi Kurzveilovými kaple Panny Marie. Pramenitá voda byla svedena pod základy stavby a uvnitř uprostřed podlahy vyzděna malá studánka s křišťálově čistou vodou, která měla údajně léčivou moc. Podle pověsti pomáhala uzdravovat oční nemoci. Vážně poškozenou kapli opravili počátkem 90. let minulého století Dobrovolní ochránci přírody pod vedením pana Františka Červenky.
Město Nové Strašecí mělo v minulosti převážně zemědělský charakter s určitým podílem praktické řemeslné výroby. Pěstovalo se tu obilí, zelenina, na některých pozemcích se nacházely chmelnice a samozřejmě ovocné sady. V teplejších klimatických obdobích pěstovali místní obyvatelé vinnou révu, a to na jižním svahu poloh dodnes nazývaných V Dolních a V Horních Hlavách. Předpokládat také lze běžná hospodářská zvířata. Až do 19. století se tu pořádaly hony na divokou zvěř. Pomístní název „V Konopase“ svědčí o využívání této lokality zdejšími hospodáři.
Zemědělství má významný vliv na utváření charakteru krajiny. Názorným příkladem tohoto procesu je právě horní část povodí Strašeckého potoka, ve které se nyní nacházíte. Před plošným odvodněním pozemků po pravém břehu současné trasy koryta, ještě v polovině 20. století, se zde nacházely dnes již v ČR ojediněle se vyskytující vlhké a záplavové louky, jejichž společenstva jsou závislá na periodických záplavách. Komunikační síť polních cest byla hustější a vázala se na ni též hydrografická síť, která byla tvořena především sítí stružek.
V 70. letech se stala soběstačnost na státní úrovni politickým cílem, čímž se hranice využitelnosti zemědělsky obtížně obdělávatelné plochy posunula (hranice využitelnosti je jiná v krizových obdobích, jako je např. poválečné období, a jiná v době všeobecné hojnosti produktů). V současnosti je patrná celospolečenská snaha napravit tyto škody, které způsobily někdy až zcela zbytečná odvodnění půdy s následnou degradací vodního režimu a snížením stupně ekologické stability.
„Za paměti dnešních nejstarších žijících lidí se naše krajina proměnila víc než za poslední tisíciletí. V naší době, v posledních pětasedmdesáti letech, přičinily se o to zvláště podniky, kterým se říká meliorační, tj. zlepšující. Půdu vysoušející, a tím zasahující škodlivě do chemických roztoků půdních. Tím, že odvodňují kdejakou bažinu, staré rameno říční, močál a vrchovisko na výšinách, pomáhají proměnit naše podnebí v pevninské, s protikladem tuhé zimy a léta s menší oblačností a s odděleným údobím sucha a lijáků. Tím, že meliorace umožňují rolníkovi poorat kdejakou pastvinu i odvodněnu nížinu, způsobují, že se vrstvy prsti odhalují, odplavují a že se nová prsť nevytvoří.“ Vladimír Úlehla, 1947
Obrázky: Část povodí Strašeckého potoka na mapě stabilního katastru z roku 1841. Dobový pohled na krajinu a město Nové Strašecí
Text panelu:
K poctě sv. Isidora, na venkově oblíbeného patrona rolníků, byla roku 1711 založena na Pražském předměstí kaple. Uvnitř stála v místě oltáře dřevěná polychromovaná světcova socha v životní velikosti, působivá svým prostým výrazem a dnes hodnocená jako nadprůměrně kvalitní. V důsledku reforem císaře Josefa II. byla kaple roku 1783 zrušena a opětovně vysvěcena jako hřbitovní, když byl okolo ní roku 1830 založen nový městský hřbitov. Pro nedostatek hrobových míst se hřbitov roku 1912 přestěhoval na pole za město.
Kaple vznikla roku 1711 v sousedství cesty vedoucí z města směrem ku Praze, ve stejné době jako sto metrů vzdálená kaple sv. Isidora. Za jejího zakladatele je pokládán měšťan František Ferdinand Flechtner, vlastník sousedních pozemků. Stavba působila velice půvabně. Na trojboký hranol se stěnami prolomenými nikami navazovala propnutá jehlancová střecha ve vrcholu s kamennou vázou. Kaple byla záměrně vandalsky zničena roku 1963.
Starý židovský hřbitov, zmiňovaný roku 1724, nenacházel za městskou zdí před Rakovnickou branou, v západní části města. Malý prostor mu ale nestačil, a proto byl v polovině 19. století založen židovský hřbitov nový, a to v polích za městem nad Pecínovem. Původní hřbitov pohltila pozdější zástavba, ale ten novější se dochoval bez větší újmy.
Vprostřed malého židovského ghetta na jižní straně města, v sousedství hradební zdi, byla po polovině 18. století vybudována synagoga. Vedle ní stávala židovská škola. Roku 1858 byla synagoga přestavěna v duchu pozdního klasicismu. V roce 1950 koupila stavbu Církev československá a zřídila tu svůj sbor.
Podobně jako jiná města mělo i Nové Strašecí v minulosti své malé židovské ghetto. Místní Židé obývali převážně malé přízemní domky v sousedství synagogy a v blízkých ulicích. Nejstarší známá zpráva je z roku 1659.
Roku 1658 se připomíná popravní místo u města zvané Na Spravedlnosti a roku 1665 se připomíná pole u šibenice. Útrpné a hrdelní právo bylo ve Strašecí zrušeno v roce 1765. Kde šibenice stála, už nezjistíme. Snad se nacházela na jihozápadním okraji náhorní roviny Šibeničního vrchu, v místech dalekého výhledu, kde dodnes stojí altánek Paraplíčko. Na Rudské pěšině pod Šibeničním vrchem najdete křížový kámen.
Obrázky: Obrázky uvedených památek. Mapa stabilního katastru z roku 1841 s polohou uvedených památek
Text panelu: Nejstarší zatím známá zmínka o Pecínově se váže k roku 1556. Hovoří se v ní o lokalitách Pec a Na Slatině. Zda však jméno Pecínov pochází od osobního jména, nebo přímo od slova pec, nelze zjistit. V písemných pramenech vystupuje Pecínov od 16. století především v souvislosti se silnicí z Prahy do Rakovníka, která vedla přes Buchlovice, Rynholec, Pecínov a Rudu. V Pecínově totiž město Strašecí vybíralo clo, což postihlo především Rakovník. Ten se tak se Strašecím dostával do častých sporů.
V uvedeném století lze také doložit, že osadu Pecínov spravovala strašecká městská kancelář, avšak vedla ji ve zvláštních knihách, které se až na výjimky nedochovaly. Postupně se ves rozrostla a zaplnila prostor mezi Strašecím, Rudou a Rynholcem. Tím se ocitla na rozhraní dvou velkých dominií, protože na rozdíl od Strašecí, které náleželo ke Křivoklátsku, patřil Rynholec ke smečenskému panství. I Pecínov se tak dělil na Novostrašecký a Rynholecký.
Osnovu pecínovského osídlení tvořila křižovatka dvou silnic. Pražská silnice procházela údolím od východu k západu, tedy od Rynholce přes Rudu do Rakovníka, a kolno ji protínala místní komunikace od Strašecí směrem na Křivoklát. Obytná stavení lemovala po obou stranách pražskou silnici a provoz na ní se podílel i na obživě místních obyvatel. Nejstarší a nejvýznamnější stavbou byl zájezdní hostinec.
Osadníci, většinou řemeslníci a drobní chalupníci, si vedle domácí výroby přivydělávali na živobytí zemědělstvím. Hlavní obživu Pecínovských představovala těžba a zpracování dřeva z blízkých křivoklátských lesů. Specifické bylo soustružení a obrábění dřeva, výroba nářadí, náčiní, kuchyňského nádobí, kvedlaček a měchaček. V kolomazných pecích se ze dřeva pálila kolomaz, v místní cihelně se vyráběly a vypalovaly cihly.
V první polovině 20. let minulého století byl nalezen zcela náhodně úlomek lupku poblíž Pecínova, v místě zvaném Na Hořkovci (traduje se, že při výstavbě volejbalového hřiště u vily „Márinky“), a shledáno, že se zde nachází ložisko hodnotného karbonského lupku. Ten se začal dobývat o několik let později, nejprve hlubinně, později povrchově. Spotřeba lupku po druhé světové válce prudce vzrostla. Na přelomu 60. a 70. let byla obydlí v Pecínově postupně vykupována státem, až na Horní Pecínov (v mapě „Ober Petzinov“), s pomístním názvem „Vobíralka“. V letech 1966 až 1973 probíhala postupná demolice domů v závislosti na potřebách těžby lupku.
Obrázky: Pecínov na mapě stabilního katastru z roku 1841. Pecínov v polovině 20. století (před demolicí) – mapa. 19 dobových fotografií, pět s popisem (Pohled na Pecínov ze severu – západní část „Vobíralky“ – Pohled na Pecínov z jihu, z místa zvaného Babín, směrem na Nové Strašecí (v dáli je patrný zalesněný svah Šibeničního vrchu) – Pohled na Pecínov z jihu směrem na Nové Strašecí, z místa zvaného Na Hořkovci – Pohled na Pecínov ze západu, od rudského hřbitova, směrem na Rynholec (vpravo je na fotografii vidět postup povrchové těžby) – Fotografie z těžby lupku, léto 1949). Úlomek lupku
Text panelu: Jeden z nejstarších rybníků v okolí města vystupuje již v 17. století v pramenech jako rybník Pod horou, kterou je míněn Šibeniční vrch. Už v té době se tu nachází mlýn, definitivně zbořený až ve druhé polovině 20. století. Rybník je v současné době spolu s přilehlým mokřadem a podmáčenými loukami součástí přírodní rezervace „Podhůrka“, která byla zřízena především s cílem ochrany vodních, mokřadních a lučních společenstev na rašelinném ložisku, s výskytem zvláště chráněných druhů rostlin a živočichů.
Chráněný vodní a mokřadní ekosystém je součástí povodí Klíčovského potoka (na horním toku se potok někdy nazývá Strouha), který je jedním z přítoků Klíčovské nádrže, zásobníku surové vody používané k právě pitné vody pro Kladno a okolí.
Niva Klíčovského potoka byla v minulosti dlouhodobě obhospodařovaná. Prvním významným zásahem v lokalitě bylo mýcení potočního luhu a jeho přeměna v obhospodařované louky, později plochy orné půdy. Ve druhé polovině 20. století se v prostoru nivy potoka nechaly vyhloubit čerpací studně k vodárenským účelům (v současné době už nejsou vrty a vodárenská úpravna v provozu).
Lokalita je významná především svojí biodiverzitou (druhovou pestrostí), závislou na přítomnosti různých vlhkostních půdních poměrů. Mokřadní louky, bažiny a vodní plochy hostí populace několika vzácných druhů rostlin – například prstnatec májový, upolín evropský a bublinatku jižní. Porosty jsou domovem mnoha druhů živočichů (bohatým hnízdištěm ptactva) a zároveň slouží jako biokoridor (migrační trasa) živočichů mokřadů a vod. Na volné prostory navazují bažiny se souvislým porostem vrb (hlavně vrby ušaté a vrby popelavé). Z ptáků nemůžeme přehlédnout rodinu labutě velké s jejími šedým mláďaty (v roce 2002 zde byla dokonce pozorována bílá forma mláďat, která je poměrně vzácná). Podobně jako na dalších rybnících v okolí bývají i zde hojně k vidění lysky černé.
V oblasti Podhůrky můžeme pozorovat také velké množství druhů hmyzu, někdy i velmi vzácné exempláře. Například na loučkách v okolí potoka, který protéká bažinou, byly pozorovány velmi vzácné druhy motýlů modrásků.
Účelově založené „Sdružení pro záchranu Podhůrky“ se v devadesátých letech zasadilo o vyhlášení lokality přírodní rezervací a o několik významných změn v zamýšlených technických opatřeních, která by dle původních záměrů mohla narušit sukcesní vývoj lokality.
Obrázky s popisem:
Ostřice latnatá (Carex paniculata): Ostřice latnatá vytváří husté trsy na zamokřených okrajích rybníka. V oblasti přírodní rezervace se vyskytuje několik zajímavých druhů ostřic.
Modrásek obecný (Lycaeides idas)
Mlynařík dlouhoocasý (Aegithalos caudatus): V oblasti Podhůrky hnízdí malinký příbuzný sýkor – mlynařík dlouhoocasý. Pro svůj něžný vzhled bývá též označován jako „bílý, dlouhoocasý chomáček vaty.“ Je mistrem v maskování; jeho hnízdo u kmene stromu nebo větve bývá dovedně zakryto úlomky kůry, lišejníky apod., takže ho dá práci objevit.
Polák malý (Aythya nyroca): Na Podpůrce můžeme vidět několik jedinců poměrně vzácného vodního ptáka poláka malého. Samec je celý kaštanově hnědý, na břiše a pod ocasem bílý (jeho poznávacím znakem je bílá skvrna pod ocáskem). Má bílé oči a modrošedý zobák. Samice je hnědá a má tmavé oči (s výjimkou starých kachen).
Smldník bahenní (Peucedanum balustre): Na vlhkých březích Podhůrky můžeme vidět statnou miříkovitou rostlinu – smldník bahenní.
Ledňáček říční (Alcedo atthys): Ledňáček říční bývá nazýván létajícím drahokamem, protože jeho barva peří se zdánlivě mění při každém jeho pohybu. Zároveň je i vynikající potápěč a lovec. Hnízdo si vyhrabává jako noru v hliněném břehu.
Bublinatka jižní (Utricularia Austrálie): Bublinatka má ve vodě bohatě rozvětvené stonky s listovými úkrojky, které nesou četné měchýřky (pasti pro drobné organismy). Bublinatka loví drobné organismy proto, aby získala dostatek dusíkatých látek.
Průřez listovým měchýřkem bublinatky.
Ťuhýk obecný (Lanius collurio): Ťuhýk obecný, velmi krásný pták s typickou černou maskou přes oči a čelo, zřejmě hnízdí v okolí. Jeho hnízdo bývá ukryté v keřovém porostu. Je hmyzožravý; zajímavé je, že žere i vosy a sršně, aniž mu nějak ublíží jejich žihadla. Je rozeným imitátorem, dokáže napodobit hlasy různých jiných ptáků.
Mlýn na mapě stabilního katastru z roku 1841. Demolice mlýna v 1. polovině 60. let. Rybník Podhorní s mlýnem.
Text panelu: Pomineme-li složité členění spodní stavby Českého masivu, podklad Novostrašecka tvoří pouze její jediná, tzv. assyntská kra. Její hlavní části jsou starohorní (proterozoické) formace zvrásněné při assyntském vrásnění. Jedná se o algonkický soubor hornin starých 570 – 1200 milionů let, které vystupují na povrch jižně od obce Ruda. Horniny, které je tvoří, jsou souhrnně nazývány břidlicemi příbramskými a zastoupeny jsou především nepřeměněnými jílovitými břidlicemi, částečně přeměněnými fylitickými břidlicemi i fylity, u nichž byl nejnižší stupeň přeměny (přeměny epizonální) dokončen. Další nejčetnější horninou jsou droby. V Křivoklátské vrchovině, ve směru jihozápad – severovýchod, prorážejí převládajícími břidlicemi vyvřelé spility – horniny příbuzné diabasu – rovněž algonkického stáří. Ve střední a severní části oblasti jsou algonkické vrstvy ponořeny pod mladší mladoprvohorní (permokarbonské), druhohorní, třetihorní a čtvrtohorní horniny.
Bezprostředně nad algonkickými horninami starohorními (proterozoickými) jsou uloženy formace patřící již svrchní stavbě Českého masivu. Jejich nejstarším členem jsou usazeniny jezerních pánví středočeského permokarbonu, jehož souvrství patří mladším prvohorám (225 – 350 milionů let). Podotýkáme, že v oblasti úplně chybějí vrstvy starších prvohor z období před 600 – 300 miliony lety: mezi starohorními formacemi a mladšími prvohorními celky je obrovský stratigrafický hiát – přestávka v usazování horninových vrstev.
Mocnost jednotlivých pásem permokarbonu se pohybuje od 0 do 400 metrů. Jednotlivá souvrství se obvykle vyznačují zbarvením, jehož pojmenování je obsaženo v názvu jednotlivých vrstevních pásem. Spodní i svrchní šedé vrstvy jsou uhlonosné, se třemi slojovými pásmy ve spodních šedých vrstvách, ale pouze s jedním slojovým pásmem ve svrchních šedých vrstvách. Ve spodních vrstvách šedých spodní sloj kladenská odpovídá uložením spodní sloji radnické a svrchní sloj kladenská (též hlavní sloj kladenská) odpovídá svrchní sloji radnické. Nejsvrchnější, třetí slojové pásmo spodních šedých vrstev v kladenské oblasti vůbec neobsahuje souvislý pravidelný a těžitelný uhelný horizont, který by odpovídal uhelné sloji nýřanské (na Rakovnicku nýřanskému slojovému pásmu odpovídá tzv. lubenský obzor až s pěti rubatelnými slojkami). Na Novostrašecku je třetí slojové pásmo ve spodních šedých vrstvách vyvinuto v podobě vložek uhelných lupků, poskytujících žáruvzdorný keramický materiál, který na Novostrašecku i Rakovnicku patří k nejkvalitnějším v republice. V obou souvrstvích červených uhelné sloje chybějí. Na povrchových zvětralinách svrchních červených vrstev vznikly půdy s typicky červenou barvou, tzn. „červenky“ či „červenice“, vhodné pro pěstování chmele.
Permokarbonské vrstvy vystupují na povrch na dnech všech údolí vytvořených v křídových džbánských horninách a vně všech okrajů křídových vrstev. Na jihu tak oddělují od sebe křídové vrstvy od algonkického proterozoika (od starohor). Svrchní červené vrstvy v okolí N. Strašecí chybějí, nejblíže se zachovaly v izolované, tektonicky vytvořené pánvičce jižně od Buchlovic směrem k Lánům. Vrstvy permokarbonu tvoří tedy bezprostřední podloží zbytkům druhohorních (mesozoických) křídových usazenin.
Po uložení permokarbonských vrstev v jezerních pánvích středních Čech, v důsledku přerušovaného zdvihání assyntské kry, následovala v triasu a juře druhohorního období přestávka v usazování vrstev (asi před 225 – 135 miliony lety), která přetrvala v Českém masivu až do doby spodní křídy. Vrstvy těchto geologických útvarů chybějí, protože probíhalo zvětrávání, rozrušování hornin a jejich odnos – denudace.
V závěru druhohor (cca před 120 – 70 miliony lety) ovlivnila geologický vývoj dnešního Novostrašecka mořská záplava severních Čech, zasahující i do Čech středních. Všechny křídové vrstvy na Novostrašecku patří svrchnokřídovému oddělní, a to dvěma jeho spodním stupňům: cenomanu a turonu. Chybějí zde úplně svrchnoturonské a senonské vrstvy – nezachovaly se, pokud byly vůbec usazeny. Svrchnokřídové horniny jsou zastoupeny hlavně písčitými slíny a slinitými pískovci (souhrnně nazývanými opukami), v menší míře se uplatňují cenomanské pískovce. Z opuk a spongilitů byly postaveny prakticky všechny původní kamenné stavby v oblasti. I dnes je tento materiál těžen pro výrobu ozdobných obkladů, některé druhy drcených a mletých opuk se používají jako ostřivo do směsí pro výrobu některých keramických výrobků a podobně. Původní křídová tabule je značně rozrušena a mnohde tvoří jen útržky (svědky). Silně obroušené opukové plošiny přestavují nejvyšší partie Džbánu (Žalý, Louštín, Džbán).
Povrchové sníženiny, úpatí svahů a údolí při korytech vodních toků vyplňují staročtvrtohorní (pleistocénní) svahové hlíny, sutě a splavené štěrky a současné (recentní) náplavy mladších čtvrtohor.
Tabulka: Rozdělení permokarbonských uloženin
Obrázky: Geologická mapa nejbližšího okolí Nového Strašecí a Pecínova, podle Oty Hyne a Aloise Matějky, z roku 1935. Orientační mapka dokumentující těžbu uhlí a lupku v regionu. Idealizovaný geologický profil (pro přehlednost je výškový profil zvětšen 6x a v provilu nejsou zobrazeny čtvrtohorní nánosy a náplavy)
Text panelu: Pojem „zvláště chráněná území“ je obsáhle vysvětlen v zákoně o ochraně přírody a krajiny. Obecně lze říci, že se jedná o vzácné a jedinečné přírodní lokality. V blízkém okolí Nového Strašecí a Pecínova je jich několik. Hrubý výčet těchto lokalit s přiloženou mapkou je inspirací pro Vaše výlety a setkání s dosud zachovalými biotopy některých dnes již vzácně se vyskytujících živočichů a rostlin.
Jižně a jihozápadně od Nového Strašecí, za obcí Ruda, probíhá hranice CHKO Křivoklátsko, která zaujímá velkou část Křivoklátské vrchoviny a menší úsek Karlovické pahorkatiny na obou březích Berounky, mezi městy Zbirohem, Rakovníkem a Berounem.
Výsostné postavení křivoklátského královského hvozdu spolu s charakterem geomorfologie oblasti bylo hlavní příčinou k uchování lidskou činností výrazně nenarušeného území.
Oblast je významná velkým množstvím přirozených typů vegetace díky geologické pestrosti, rychle se měnící expozice stanovišť a častým zvratům tepelných pásem. Na území CHKO Křivoklátsko je vyhlášeno přes dvě desítky přírodních rezervací a několik přírodních památek.
Rezervace je součástí CHKO Křivoklátsko. Prameniště se nachází asi 0,5 km jižně od žel. stanice Řevničov, nad rybníkem Horní Kracle. Jedná se o lokalitu s ledními porosty lužních olšin a otevřených mokřadních travinobylinných společenstev. Za nejcennější nález v lokalitě lze považovat druhy rašelinišť a vyšších poloh (terénní sníženina simulující kotlík). V rezervaci byl nalezeno celkem 275 druhů cévnatých rostlin, významné druhy pavouků a hmyzu, ještěrka živorodá, ořešník kropenatý, sluka lesní, hraboš mokřadní apod.
Nachází se na horním toku potoka Loděnice mezi rybníky Bucek a Punčocha. Těžba rašeliny byla naštěstí ukončena včas a zachovalo se tak ve středních Čechách ojedinělé přechodové rašeliniště s bohatou květenou, zastoupenou též společenstvím slatin. Ze vzácných a chráněných druhů rostlin zde roste např. rosnatka okrouhlolistá, tučnice obecná, bublinatka jižní a celá řada vzácných druhů ostřic.
Jedná se o rybník a přilehlé louky západně od Nového Strašecí. Rybník s rákosinami a přilehlými vlhkými loukami je stanovištěm pro společenstva ostřic, kruštíka bahenního, upolínu evropského, tolie bahenní a jiných.
V lokalitě se vyskytují skokan hnědý a skřehovatý, užovka obojatá a 44 druhů ptáků (potápka roháč, polák chocholačka, lyska černá, moták pochop, kulík říční, strnad rákosní …)
Rezervace se nachází na pozemku starého ovocného sadu, louky a lesa v nivě potoka kolem rybníků Strašil a Soudný. V místě jsou pestrá bylinná společenstva díky různorodosti půdních a vlhkostních podmínek. Jsou tu zastoupeny různé druhy ostřic, bařička bahenní, suchopýr úzkolistý, hadilka obecná, prstnatec májový … Lokalita je významná jako hnízdiště pro mnohé druhy ptáků.
Nejedná se přímo o zvláště chráněné území, ale je dobré se o něm zmínit jako o významné přírodní oblasti v blízkém okolí. Park se rozprostírá na rozhraní okresů Rakovník, Louny a Kladno na tabulové plošině vyzdvižené tektonickými pohyby nad okolní krajinu a rozbrázděné množstvím údolí. Plošina od jihu působí jako horské pásmo, její nejvyšší vrcholky však mají nadmořskou výšku jen málo nad 500 metrů nad mořem. (Žalý, Louštín, Džbán …). Nachází se zde prudké útesové zlomy různých výšek, místy i skalní stěny (kolmé opukové stěny nazývané „bílé stráně“). Zalesněné plošiny střídají údolí s drobnými toky, mokřady a rybníky, mnohdy doprovázené vzácnými druhy přírodních společenstev. Na jihovýchodě sousedí přírodní park s lesy Křivoklátska.
Podrobné informace o této lokalitě jsou uvedeny na tabuli č. 7.
Došli jste k poslední tabuli naučné stezky. Na tabulích byly pro Vás připravené pouze vybrané informace o Novém Strašecí, Pecínově a jejich nejbližším okolí.
